Je otázkou, kdy můžeme mluvit o souboru písní a tanců. Asi tehdy, když se mládež, kterou spojuje jeden zájem, začne pravidelně scházet na zkouškách, připravuje a nacvičuje program, se kterým pak vystupuje na veřejnosti.
Začátky souboru Drahan se podle těchto kritérií vztahují k roku 1974. Soubor vznikl z iniciativy profesora Střední ekonomické školy v Blansku Jiřího Poláka a jeho žáků Františka Slabého jako Svazácký národopisný soubor závodního klubu (ZK) revolučního odborového hnutí (ROH) ČKD Blansko.
Jejich ideou bylo přiblížit veřejnosti straé lidové písně, tance, hudbu, zvyky a obyčeje z nejbližšího okolí Blanska. Úkol, do kterého se pustili nebyl snadný zvláště proto, že na blanensku do té doby folklor již zcela vymizel. Díky obětavosti Jiřího Poláka a Františka Slabého, organizačního a uměleckého vedoucího, se podařilo sestavit taneční skupinu, později i hudbu. Vedení hudby, úpravy písní i aranžmá se ujal Vladimír Šoupal. Choreografie zprvu zpracovávali a nastudovávali zakladatelé souboru, zvláště František Slabý, později se tohoto úkolu ujala učitelka Lidové školy umění Miluše Mátalová, později Jeřábková.
Repertoár souboru byl zpočátku zaměřen na tance a písně z Protivanovska, Kořence, částečně z Líšně, Lipovce, Kateřiny a dalších vesnic. S odstupem času byl repertoár rozšiřován i na tance z jiných etnografických oblastí jako je Lašsko, Moravské Slovácko, a Slovensko. Hned od počátku byly nastudovány i tance národní jako je Česká a Moravská Beseda.
Zpočátku se tancovalo v národních krojích, zapůjčených z půjčovny krojů v Brně, teprve později, díky pochopení vedení ZK ČKD, se podařilo pořídit si kroje vlastní. Stejně tak zkoušky souboru umožnil ZK ČKD hned od počátku v jeho prostorách.
V roce 1976 došlo k podstatné změně ve vedení souboru. Organizačním vedoucím se stal František Bartošík, uměleckou vedoucí choreografka Miluše Jeřábková. Postupem času se měnila členská základna souboru, měnilo se i vedení hudby. Po Vladimíru Šoupalovi se vedení ujal Jiří Ambrož, po jeho odchodu Zdena Borešová, potom Jarmila Nečasová a Miroslava Kocmanová, Josef Přibyl a nakonec Vladimír Šenkýř